Username *
Password *
Remember Me
Create a new account.

Dobří lidé – zlý svět

Good People – Bad World

Proč nestačí jen být dobrý, aby se svět zlepšil

Kapitola 1: Směrem k lepšímu světu


Svět je plný dobrých lidí – a je to takto už poměrně dlouhou dobu. Téměř všechna náboženství, duchovní hnutí, školy uvědomění, filozofie, vzdělávací projekty a politické iniciativy sdílejí tento cíl: rozvoj lidstva a snahu učinit svět lepším místem. Mohli byste se domnívat, že s takovou vynaloženou námahou a prací bychom už měli dosahovat cílové čáry. A přece se tento cíl, stejně tak jako horizont, s každým novým úsilím posouvá stále dál a dál.


Jestliže se podíváme ven, do zrcadla, které nám nabízí svět, tak vidíme celkem jasně, že něco s námi není v pořádku. Obrovské hory dluhů – dokonce i ty z vyspělých zemí, nespravedlivé rozdělování majetku, znečištění oceánů toxickými látkami a plasty, odlesňování a eroze půdy, zvyšování míry znečištění ovzduší, mnoho válek a nevyřešených konfliktů, milióny utečenců. Některé z těchto problémů jsou vytvářeny na nejvyšší úrovni – například v politickém nebo finančním světě – tím pádem má jednotlivec jen velmi malou možnost je ovlivnit. Ale dokonce i v těchto nejvyšších sférách existují lidé, kteří dělají rozhodnutí nebo přijímají opatření a velmi chtějí, aby byli vnímáni jako dobří lidé. Ale co je dobré a co ne?

 

Napoleon, a ano, dokonce i Stalin a Hitler mají stále miliony příznivců: Dalajláma a Nelson Mandela také. Mezi tím se nachází celá škála lidské zlovolnosti a dobroty.

 

V běžné realitě našeho každodenního života se odehrává ještě víc věcí, které není snadné nějak zařadit. Uvědomujeme si, že zlevněná cena trička, které si koupíme bez hlubšího rozmýšlení, mohla být dosažena jen díky nelidským výrobním podmínkám; víme, že dlouhé cesty, které podnikáme jen pro své potěšení, ničí životní prostředí; víme, že bychom si zrovna tak vystačili s menším autem nebo jednodušším mobilem.

Celkový počet relativně malých podvodů a plýtvání se ale přidává k obrovským celosvětovým problémům. Stále rychlejší vytěžování a plýtvání v důsledku stále lacinějších potravin, oblečení, elektronických spotřebičů, sebe vykořisťování, které se vkrádá do našich životů prostřednictvím moderních médií a které proniká a komercionalizuje soukromé sféry našeho života stále víc – tohoto všeho jsme si dobře vědomi a navzdory tomu je toho stále více -­‐ namísto méně.

 

Jak je toto možné, když je tu tolik dobrých lidí? Kdy se proud změní a odnese nás zpátky do světa, který je skutečně v rovnováze? Znáte jediné místo na této Zemi, kde je všechno v pořádku? Někdy se to tak jeví, když jsme zamilovaní, cestujeme nebo jsme součástí příslušné komunity. Ale když se podíváme blíž, tak si uvědomíme, že dobrota dané situace se dosáhla tím, že se vyčlenily některé základní aspekty lidské přirozenosti.

 

Milenci mají svoje hluboké konfrontace ještě před sebou. Cestovatel je v privilegovaném postavení, kdy se může kdykoli vydat jinam. Komunity žijí podle pravidel, které se nikdy nedají aplikovat na všechny lidi. A jestliže bychom mohli vy a já rozhodnout, jaký by měl být tento svět -­‐ byl by skutečně dobrým místem? Jsme jako celek především dobří? A vytryskne ve světě něco skutečně dobrého jako výsledek našeho dobra?

 

Hledal jsem velmi dlouho, ale neznám jediné místo na světě, kde je všechno v trvalém a celkovém pořádku. Toto uvědomění mě vede k jedné ústřední otázce: Je dostatečné být dobrým člověkem? Podle mé definice jsou dobří lidé ti, kteří se snaží, aby se oni sami, co nejvíc ostatních lidí a svět, měli dobře.

 

K řešení vidím jen dvě možné cesty: první, musíme zesílit naše snahy ještě o trochu víc. Musí být ještě větší odhodlání a ochota pomoct, víc pomáhajících lidí a ještě větší ochrana životního prostředí. Pro tento účel je potřebná lepší logistika, efektivnější technologie, lacinější léky a spravedlivější obchodní podmínky. To je běžná logika, která nás uklidňuje s příslibem: pracuj na tom trochu usilovněji a brzy přijdou výsledky.

 

Anebo druhý přístup: s naší dobrotou je něco od základu špatně. Její neúspěšnost je částí její povahy. Jestliže to nepochopíme, tak se budeme hnát za iluzí dobrého světa, přesně jako osel za mrkví. Osel to stále zkouší, protože nevidí toho, kdo mrkev drží. Kdybych zaujal první stanovisko, které říká, že jen potřebujeme vyvinout víc úsilí, tak bych vám mohl dát rady a tipy, jak můžete posílit svoje pozitivní, milující, podporující, uctivé a soucitné vlastnosti. Mohl bych vám říct, co můžete dělat pro to, abyste byl efektivněji dobrým člověkem. To by nebyla špatná věc. Pravděpodobně by to pomohlo i trochu zlepšit svět. Ale protože byl tento přístup realizovaný tak dlouho a tolika lidmi, tak bych radši předložil nový návrh: pojďme lépe porozumět své vlastní dobré vůli.

 

Kapitola 2: V šedé zóně

 

Pohled z větší vzdálenosti nám ukazuje, že většina lidí v podstatě vypadá skutečně dobře. Usmívají se, vtipkují, působí rozumně, zajímavě, slušně. Mají slušnou práci, jsou slušně oblečeni a mají slušné koníčky. Rovněž by souhlasili s tvrzením, že nejen oni sami, ale i ostatní bytosti a svět jako celek by se měli mít dobře. Mnozí mohou dokonce dokázat, že opravdu dělají něco konkrétního, aby dosáhli tohoto cíle. Pomáhají sousedům nebo utečencům, třídí odpad, zapojují se do ochrany životního prostředí, jezdí vlakem, investují do rozvoje vědomí nebo darují peníze na dobré projekty. Jakmile se ale přiblížíme a poznáme osoby a jejich životní podmínky, vstupujeme do šedé zóny, v které se „dobré“ a „ne až tak dobré“ zdá být nerozlučitelně propletené. Slušní a laskaví lidé se mohou překvapivě ukázat jako sobečtí, nespolehliví, úzkoprsí a líní. Změní se na arogantní chvastouny, ufňukané egoisty nebo nezodpovědné opovážlivce. Zdá se, že jde jenom o to, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme: Je pohár z poloviny plný nebo z poloviny prázdný? Nemá snad každý svoje dobré a špatné stránky? „Konec konců, všichni jsme jen lidské bytosti.“ „Vždyť on to tak nemyslel.“ „Nikdo není dokonalý; každý má svoje chyby.“ V podstatě, všichni chceme tu samou věc. V šedé zóně však uvízneme v trnovém houští stejně jako hrdina na své cestě za Šípkovou Růženkou. Nakonec nás vždy nějaký motivační řečník povzbudí k tomu, abychom se nepřestali snažit být lepším člověkem a vytvářet lepší svět.

 

Co si obyčejně neuvědomujeme, je to, že tato šedá zóna není náhoda. Není to jen vedlejší produkt komplexního systému. Naopak: je to hlavní konstrukční princip mnoha živých systémů. Psýché miluje tuto šedou zónu a aktivně se zapojuje v jejím rozvoji. Je to jako rybí hejno, které je tak velké, rychlé a svižné, že v něm jednu rybu nedokážeme sledovat a chytit. Každá psýché vytváří rafinovanou simultánnost, nejednoznačnost a nepřehlednost. Skrývá svoje hlubší postoje a charakteristické záměry. Tímto ale drží naše vlastní vědomí mimo naši vnitřní realitu. Vzhledem k tomu, že dokonce naše vlastní vědomí je chycené v šedé zóně, tak nikdy nevíme, zda jsme ve skutečnosti dobří lidé. Stav světa však svědčí proti tomu. A možná je to konec-­‐konců tak, že hlavně ostatní jsou vinni. Abychom měli v této věci jasno, potřebujeme nějakým způsobem proniknout do této šedé zóny, do simultánnosti dobrého a jaksi ne až tak dobrého. Musíme porozumět pravidlům, podle kterých je postavená.

 

Hlavním základem pro toto je: psyché je žijící systém. Skládá se z mnohých nezávislých hráčů – přesně jako celý svět. Nemáme jen jednu vůli; existuje v nás mnoho soupeřících center s vlastní vůlí, které se chovají jako úplně nezávislé osoby. Vnitřní osoby mají mnoho různých potřeb a schopností. Některé jsou vážné a cílevědomé, jiné hravé, zatímco jiné jsou spirituální anebo úplně oddané vztahu. A každá z nich se snaží prosadit a rozšířit.

Jedna, dvě nebo tři představují uvítací komisi pro svět. Poskytují slušný a normální dojem, jaký bychom rádi dělali. Chápou, co se očekává od dobré osoby a snaží se to naplnit. Až když danou osobu poznáte lépe, mohou být pomalu rozeznatelné i ostatní síly. Schovávají se za uvítací komisí do té doby, dokud si nejsou jistí, že mohou ukázat svoje sklony a charakteristiky bez toho aby byli ohroženi, např. když je po svatbě a začíná každodenní život, nebo po ukončení zkušební doby a podepsání pracovní smlouvy, anebo když se nikdo nedívá. Nejzřetelnější jsou u lidí, kteří si myslí, že jsou nezranitelní. Postoje, které se potom ukážou, jsou obvykle méně elegantní, kultivované a osvícené. A za nimi jsou ještě další, kteří se stále skrývají. Ti se ukážou jen v případě ohrožení života. A za nimi se skrývají ti, o kterých by nikdo nepředpokládal, že je vůbec zahlédneme.

 

Lidský systém má takto viditelný povrch – uvítací komisi – pak několik meziposchodí a skrytou hloubku, které nikdo nemůže dosáhnout. To je přesně to, co vnitřní osoby milují. Teď se můžou ukázat tak, jak by měli, ale stále dělat, co chtějí. Jednotliví hráči se mohou střídat rychlostí blesku, tak, že zůstanou nezpozorovaní v zákulisí zatím, co se něco dělá, nebo můžou předstírat, jakoby tam vůbec nebyli.

Přesně jako v houfu ryb není potřebná žádná nadřazená vůle. Jednotliví členové systému to dělají instinktivně. Avšak na rozdíl od houfu ryb, naše jednotlivé vůle jsou víc diferencované a protichůdné -­‐ a moudřejší. Takto jsou zmatení nejen naši blízcí, ale s nimi i my.

 

Kapitola 3: Hráči v systému psyché

 

Udělali jsme rozhodující krok v porozumění šedé zóny: rozumíme, že matoucí souběžnost dobrého, méně dobrého a absolutně zlého následuje určitý vzorec, který je vytvářený herci v samoorganizované hře.

 

Ale to není všechno, protože musíme zjistit do detailu, jak dobří a nebo zlí jsou jednotliví hráči. Za tímto účelem bychom je též měli prozkoumat a ptát se jich individuálně. Zajímavé je, že to není až tak těžké uskutečnit. Nejlehčí způsob je začít s nejviditelnějším představitelem uvítací komise. Protože je to obyčejně právě ten, kterého je i tak vidět nejvíc.

 

Musíme se na to podívat pozorněji: jak se chová tato část osoby, která je úplně na povrchu systému? Je vtipná anebo stydlivá, či citlivá? Abychom byli přesnější: když je vtipná, tak jakým způsobem je vtipná? Dělá si srandu ze sebe, ostatních nebo ze situací? Jsou ty vtipy syrové nebo sofistikované? Když se osoba stydí: jakým způsobem je přesně tato osoba stydlivá? Anebo, že neříká nic důležité? Vyhýbá se očnímu kontaktu? Když se chová laskavě: jakým způsobem je laskavá? Projevuje se servilním přístupem nebo aktivní živostí?

 

Proč vlastně toto chceme vědět? Abychom ji pojmenovali? Ne, mnohem víc: abychom se stali stejnými! Pronikáme právě do systému jiné lidské bytosti tím, že se staneme velmi podomními jako část dané bytosti -­‐ část, která je v konkrétním okamžiku viditelná.

 

Náhle jsou tady dva. Jeden hráč -­‐ to jsem já -­‐ směřuje celou svojí pozornost k druhému hráči -­‐ to je ta část osoby, se kterou pracuji. Toto je pro něj úplně nová zkušenost. Teď může mluvit a dělat, co chce: Zůstanu mu v patách jako jeho dvojník. Nesleduji žádný cíl, kromě toho jediného: zjistit kdo je on.

 

Jako zkušený člen uvítací komise, který sbíral zkušenosti několik desetiletí, ví samozřejmě přesně, co potřebuje, aby mě uspokojil. Vtipy anebo stydlivostí, horlivostí nebo pomalostí, laskavostí nebo lhostejností, anebo jakýmkoli způsobem, který preferuje pro přijetí světa. A já v tom zůstanu. Vždy v tom zůstávám, vždy zůstávám jako ta část a vždy souhlasím s danou situací. Dialog, který se mezi námi rozvine, připomíná víc tanec než konverzaci, protože vedeme ten dialog zároveň v pěti úrovních: tělo, pocity, vnitřní obrazy a také energetická úroveň, která hraje stejnou úlohu jako řeč. Někdy se to může stát velmi zábavným -­‐ vzájemný tanec dvou stejných tanečníků.

 

Předpokládejme, že v tomto případě můj taneční partner projevuje laskavost. Já vzápětí prohrabu svoje skrýše a najdu ve svém nitru takovouto laskavou osobu. (není to tak těžké, protože skutečně takovou mám). My dva se následně horlivě přizpůsobíme. Prosazujeme sebe samých na obou stranách, připraveni na všechny možné ústupky; nejen tady a teď i znovu později a stejně vůči ostatním. Mluvíme spolu o radostech z toho být laskavý, naší snaze o větší spolupráci, o našich přínosech a iniciativách k tomu, aby byl svět lepší, a také o našich nesobeckých postojích. Toto všechno zní velmi příjemně a pravdivě. Jsme svědky střetnutí dvou skutečných přátel lidskosti.

 

Zvláštní však je: i když je naše setkání rozsáhlé a laskavé, žádný pocit sounáležitosti a blízkosti se ve skutečnosti nechce vytvořit. Pokud vyjadřujeme naše myšlenky, vzpomínky, tvrzení nebo dokonce emoce, tak sdílíme společnou nit jednoty -­‐ tato jednota však ve skutečnosti mezi námi nenastane. Přidám tento vjem do hry: „Navzdory tomu všemu mám stále pocit, jakoby si nebyl skutečně se mnou ve spojení“, řeknu mu. Oba nás překvapí, že jeho nálada potemní. „Samozřejmě že ne!“ odpoví viditelně rozzlobený -­‐ a dokonce překvapený svou vlastní odpovědí. „A vlastně o tom to ani není!“

 

Ale co je to jiné, o co se vůle zajímá a na co je zaměřená tak zřetelně její laskavost? Nikdo z nás dvou nemá tušení. A v tomto bodě to ještě nemůžeme vědět. Abychom to zjistili, pokračujeme spolu v tanci, ale náš tanec se teď změnil: začlenili jsme do tance trochu napjatou náladu a jasné vnímání vzdálenosti mezi námi. A čím déle tancujeme, tím víc je zřetelnější, že tato vůle chce být vlastně o samotě -­‐ a to je přesný opak toho, co tvrdil na začátku. Na konci dlouhého tance, který nás zavedl do hlubších vrstev této vůle, může říci překvapivě jednoduchou, pravdivou a jasnou větu: „Dám ti co chceš, a nechej mě už na pokoji!“

 

Celá osoba, které tato vůle patří je momentálně víc než překvapená. Vždy si o sobě myslel, že je někdo, kdo je vůči ostatním vstřícný, dává víc než je nevyhnutelné a víc než většina. A teď si musí uvědomit, že toto je přesně to, co ostatní drží v bezpečné vzdálenosti. Toto používá, aby už víc nemusel ukazovat svoje skutečné dary. Tanec však ještě není u konce. Ještě je před námi jedno kolo. Teď už víme, že vůle která je na povrchu představuje velkou laskavost, ale ve své hloubce je to odpůrce. Ale co je to odmítající a proč ,je stále nejasné. Tancujeme spolu v odmítavém -­‐ nudném, pomalém a náročném tanci, který se sotva jen pohne z místa. Ze všeho nejradši by hned všechno ukončil, ale já ho nenechám a vybízím ho, abychom pokračovali v tancování. A pomalu se z jeho neústupného vykrucování a křivení vynořuje šťouchnutí, bitva, potom tlak, potlačovaná hrozba, až nakonec, když se pevně vzpamatoval vykřikne: „Jdi pryč!“ Nech mě dýchat! Jsem jiný než ty! Já jsem já!“ Stojí přede mnou s impulzivní silou jako bojovník, který rozbije okovy svého zajetí a znovuzíská svou svobodu. Znovu najednou ví, kým kdysi byl -­‐ a kým stále je. Tento objev ho naplní štěstím. Teď začne tancovat nový tanec, tanec své nezávislosti, síly a vznešenosti -­‐ a sdílí ho semnou. Až teď skutečně dává. Dává sebe samého.

 

Kapitola 4: Slepá vůle

 

Toto je druhý velký pohled na naší cestě k porozumění šedé zóny, kterou psyché vytváří: nejen systém jako celek má viditelný povrch, množství mezipater uprostřed a skrytou hloubku. Ne! Každý jednotlivý hráč v systému má také viditelný povrch, množství mezipater a skrytou hloubku. Vůle na povrchu daného hráče není stejná jako jeho skrytá povaha. V porovnání s její hlubší povahou, je vůle na povrchu zkreslená, oslabená nebo dokonce změněna na svůj protiklad. Každý herec vytváří svou vlastní šedou zónu. Výsledkem toho je, že herec ztratí přístup ke své hlubší síle a lásce. Nemůže a nechce ze sebe více dávat.

 

Ale naši jednotliví hráči v nás toto nevědí. Jejich vědomí zachycuje jen malou část jejich vlastní reality. Vlastní extrémně pevnou vůli, ale jsou slepí jako netopýr. V tomto stavu slepoty sledují cíle, které samy neznají a nerozumí jim. V našem případě ten, kdo nadšeně projevoval laskavost se vší silou snaží být sám. Aby toho dosáhl, používá laskavost jako svůj nástroj: pokud ti dám něco malé, nebo alespoň příslib něčeho malého, bez toho, aby si o to musel žádat, pak mě necháš v klidu. Tento typ dávání není ve skutečnosti dar, nejedná se o žádný silný příspěvek. Je to dohoda, ve které je nakonec každý podveden.

 

Když se podíváme na svět, tak tento princip vidíme všude. Na šampónu v supermarketu je napsáno: Nové! Nyní se vzácným mandlovým olejem! Pod tím vidíme obrázek nádherného mandlového květu. Na zadní straně uvidíte malým písmem napsáno, že obsah mandlového oleje je jen v homeopatických dávkách a výrobek je převážně složen z levných chemických produktů. Co však vůbec není napsáno, že mandlový olej se získal za nejnižší možnou cenu, co znamená za využití ilegálních migrujících pracovníků a na úkor klesající hladiny podzemní vody a vysokého použití pesticidů. Celá tato věc má oficiální název VÝHRA -­‐VÝHRA: Dostaneme vzácný mandlový olej nebo alespoň pocit, že jsme získali mandlový olej bez toho, abychom museli draze zaplatit a výrobce bude mít skvělý zisk a dobrou reklamu. Pokud se nevládní organizace pokusí zjistit jak se olej vyrábí, výrobce se stane oficiálním podporujícím partnerem dané nevládní organizace a přidá si její ekoznačku na obal. Souběžně vyvíjí svou vlastní ekologickou linii. Tato linie představuje jen malou část z jeho produkce, ale nyní se vždy na ní může odkázat v případě, kdyby se veřejně odsuzovali jejich špatné praktiky nebo zpochybňovali jejich dobré záměry. Vytváří svou vlastní šedou zónu s tak matoucí a protichůdnou simultánností, že všechny útoky se v ní zaseknou. Šedá zóna je založena vždy na stejném principu: dávání slouží jako kamufláž na braní, ale množství braní je daleko větší než dávání. Je to princip skrytého využívání.

 

Automobilový průmysl vyvíjí více úspornější motory a proklamuje jejich nízkou spotřebu. Zároveň však prodávají mnoho SUV vozidel (terénní vozy), které jsou vyrobeny jen kvůli luxusu a ukazují celému světu, že úsporný účinek je rychle nahrazen. Z celkového množství elektronického odpadu, který s dobrým svědomím necháme v recyklačních centrech, se šest milionů tun krátce nato znovu objeví na afrických skládkách -­‐ každý rok.

Sotva se internet rozvinul na globální fórum, které všechny spojuje, vynořily se nové společnosti, jejichž nároky na moc a monopol zastínily všechno to, o co se Coca-­‐cola a Goldman Sachs snažili posledních 100 let. Říkalo se: "Nebuď zlý". Co drobným písmem znamenalo: vezmi si tolik, kolik můžeš.

 

Tvrdí se nám, že toto je bohužel přirozená lidská povaha, která je prokázána jistými statistikami, a tím pádem se to nechá být.

 

Nicméně musíme poznamenat, že roste počet důkazů o tom, že náš manévrovací prostor se stává menším a menším. Svět se stává menším, zmenšují se přírodní zdroje, počet nevyřešených konfliktů stoupá. Nesčíslné množství triků šedé zóny narůstá do katastrofické vlny. My si už opravdu nemůžeme dovolit jen předstírat, že dáváme. Musíme se obrátit k naší vlastní vnitřní realitě a zjistit jak se podílíme na využívání světa jako zcela normální a očividně dobří lidé, aniž abychom přesně věděli jak a proč.

 

Kapitola 5: V zahradě vnitřního světa

 

Vraťme se k naší laskavé osobě. Přinesli jsme do šedé zóny trocha světla a jasnosti, tedy alespoň v tomto bodě. Nyní se můžeme zeptat sami sebe: Je vůle, kterou jsme právě objevili dobrá nebo špatná, nebo obojí? Jakým způsobem je to dobré a špatné propletené? Jaký dopad má toto na život osoby jako celku a na jeho prostředí?

Připomeňme si definici: týmový hráč je považován za dobrého tehdy, pokud chce, aby se jemu i ostatním hráčům dařilo v rámci systému, který zahrnuje celé lidstvo a svět.

Na povrchu tato laskavá osoba vysloveně chce, aby se jeho okolí dařilo dobře. Dokonce pomáhá zlepšit věci pro ostatní. Ale v hloubce duše je zklamaný a trochu rezignovaný. Můžeme v něm najít oblast, která nechce nic dát ani brát. Mrtvá, smutná, ale navzdory tomu velmi odhodlána zóna, do které již nepronikne žádný život ani světlo. Kde se nemají dobře ani on, ani jeho prostředí. A dokonce hlouběji uvnitř byla jeho největším životním zdrojem: plným síly, odhodlání a lásky. Tato síla a láska byla skrývaná před světem samotným hráčem -­‐ bez toho, aby o tom věděl. Je to jako kdyby někdo zakopal hrnec zlata, aby ho dal do bezpečí. Nejprve zapomene, kde to místo bylo, pak zapomene, co vlastně zakopal a nakonec zapomene, že vůbec někdy něco zakopal.

 

Všechno tohle nepředstavuje pro vůli problém, ale řešení. Neobviňujme jej. Jeho nevědomé chronické odmítání života a konec konců bezmocné, impotentní postoje dávání se zcela ukázalo na povrchu. Nicméně, když si uvědomí, co udělal v temnotě svého podvědomí, začne přemýšlet nad svými postoji. Poprvé si všimne výhody a nevýhody svého rozhodnutí. Pochopí, co ho stojí, když popírá své hlubší dávání, co to stojí lidí v jeho okolí. Poprvé pochopí, proč ostatní nedostanou nic navzdory jeho zjevnému úsilí. Teď se může změnit prostřednictvím své vlastní vůle. Už sám sebe nenazývá tím, který projevuje laskavost. Nyní již ví, že je vlastně šampionem sebeurčení a dal si jméno "Nelson".

 

Laskavá osoba alias Nelson byla jen část z uvítací komise. Za ním stále žijí velmi odlišné vůle, každá se svou vlastní povahou. Nyní můžeme stejným způsobem systematicky zkoumat mysl této osoby.

 

S každým novým setkáním vidíme stejný princip: téměř každá vnitřní osoba má povrch, který zakrývá její skutečnou podstatu a vyjadřuje se jen ve změněné formě. Téměř každý z nich cestuje tak, že má jednu nohu na brzdě nebo přidává plyn na nesprávných místech, nebo mohou točit volant jen v jednom směru. Vnitřní svět každé osoby představuje džungli nevědomých postojů, které jsou jednostranné a stávají se chronickými. Téměř každá, v jistém kritickém okamžiku, řekne životu nebo lidem ne. Výsledkem je obrovský nepořádek. Vytváříme ho my sami.

 

Ale -­‐ a toto je skutečně dobrá zpráva -­‐ dokážeme systematicky zkoumat a vyčistit náš vnitřní svět. Dokážeme vidět skrz záměrný zmatek šedé zóny a odhalit v ní skryté postoje -­‐ dobré, ne tak dobré a zcela špatné. Takové zkoumání nás dovede do hloubek jednotlivé vůle -­‐ zdrojů, kde je ukrytá jejich originální esence -­‐ povaha. Esence -­‐ vůle je nádherná sama o sobě, výživná a uspokojující. Chce se přímo spojit s lidmi. Těší se z toho, že přináší svou postavu do hry. A chce věnovat čas pro zpracování věcí až do skutečné harmonie. Cítí, když je něco dobré a všestranné. Pak se cítí spokojeně. Tento typ vztahu není dohoda, ale vzájemný dar.

 

Toto je nový způsob kultivace naší lidskosti a rozvoje životní energie. Podobně jako v zahradě, můžeme se otočit ke každému zdroji vůle, starat se o ně, pěstovat je a nechat je ať znovu rozkvetou. Systematické čištění duše nám dovoluje proniknout do šedých zón a rozpustit je kousek po kousku. Čím méně potřebujeme šedé zóny, tím méně jich tvoříme mimo nás. Možná bude tímto způsobem pro nás možné vytvořit svět, který by byl spravedlivý pro všechny, protože znovu máme touhu dávat vše, co je v nás.


Newsletter

Please register for our Newsletter!
I herewith agree to the use of my personal data according to Article 6/1a of the Data Protection Declaration.
Please wait
We use cookies to enhance our services. By continuing to browse this site, you agree to this use.
More Information Ok