Username *
Password *
Remember Me
Create a new account.

Strom je více než jen hromada dřeva

Strom je více než jen hromada dřeva

Napsal Artho Wittemann

 

a look inside

 

Psýché je sebe-organizující systém autonomně jednajících jednotek – tato základní myšlenka našla své vyjádření v různých modelech psychologických škol. Za předchůdce této myšlenky můžeme považovat už rozdělení psychiky na Id, Ego a Super-ego, které zavedl Freud. Tyto tři oblasti, které navrhl Freud, jsou autonomní a regulují se navzájem. Každá oblast má svůj zcela vlastní způsob, jak prožívá a zpracovává svět, a jak mu odpovídá. V učení C.G.Junga o komplexech a archetypech je tato základní myšlenka už dále rozpracovaná a Roberto Assagioli, italský freudián a současník Freuda i Junga, jde ještě o krok dále. Poprvé hovoří o ‚dílčích osobnostech’.

A dnes, asi o 100 let později, existuje celá řada různých škol, které myšlenku vnitřní mnohočetnosti ještě rozvinuly svým zcela vlastním způsobem. I když vycházejí ze stejné základní myšlenky, přesto vytvářejí nejrůznější modely psýché a jejích částí. Rozdíly vznikají především tím, že se postulované vnitřní jednotky definují podle různých kritérií.

 

Rozdílná definice částí vede nutně k rozdílným modelům celku.

 

 

Jaká kritéria můžeme pro definování části použít?

Zaprvé jsou to obsahy, tedy vše, co část říká, dělá nebo cítí.

Potom zjevné chování, tedy činy, které část způsobuje.

Potom pozice tedy umístění, které v celkovém systému zaujímá.

A nakonec funkce, úkol, který pro vnější nebo vnitřní systém naplňuje



Když nyní třeba jednu část označíme jako ‚Kritika’, definujeme ho podle jeho kritických obsahů. ‚Poháněč’ by byla část, která nás stále nutí k aktivitám, a tím, že ho nazveme ‚Poháněčem’, využíváme k jeho definici chování, které v nás vyvolává.
Podobně to platí u pozice. Část můžeme definovat podle toho, zda ji vnímáme na povrchu, v druhé řadě anebo ve středu systému, a z této pozice můžeme odvodit určité vlastnosti části. Na povrchu pak třeba najdeme „Recepčního“ nebo v pozadí „Specialistu na nouzové případy“ anebo „Dirigenta“, který vše koordinuje z centrální meta-pozice.
K definici části můžeme využít i její funkci, roli, kterou hraje navenek i uvnitř v celkovém systému. A tak můžeme postulovat třeba „Zabezpečovatele“, nebo „Ochránce“, anebo třeba také „Užívače“.

Tato čtyři kritéria – obsah, chování, pozice a funkce – jsou bezpochyby důležitými parametry pro definici a popis části.

Dokáží však u části zachytit i to jedinečné a podstatné?


Když u nějakého člověka víme, co říká, jak se chová, kde se nachází a jakou hraje ve společnosti roli, poznali jsme ho tím už? Instinktivně cítíme, že tu něco chybí; že tyto užitečné informace nemohou zcela zachytit jeho skutečnou povahu.

Centrální otázka, která z toho vyvstává, zní: Má jenom celý člověk něco jako bytostně nezaměnitelnou povahu? Vyplynula tahle povaha ze specifického složení a dynamiky jeho částí? Nebo mají již části psýché něco jako vlastní povahu, kterou můžeme popsat nezávisle na obsahu, chování, funkci a pozici? A pokud ano, jak tuto povahu můžeme zjistit a jak ji můžeme definovat?
Chtěl bych Vás pozvat, abyste mě doprovázeli při sezení s klientem, a chtěl bych Vám ukázat, jak se Individuální Systemika snaží nacházet odpovědi na tyto otázky. Můžete si jednoduše udělat pohodlí na židli a přihlížet mi při tomto sezení. V průběhu a na závěr Vám budu vysvětlovat, jak to, co se děje, zařazuji a interpretuji.

 

a look inside

 

Klient, který ke mně dnes přichází, chce přijít na kloub vnitřním příčinám svého neustálého nedostatku času. Chce zjistit, které části v něm mají na svědomí, že si toho vždy moc naplánuje, a jak s těmito částmi může lépe zacházet. Thomas je ve své práci velmi angažovaný a ceněný, ale zároveň se cítí nepříjemně a přetíženě, a stále se marně snaží naplánovat si pro sebe a pro rodinu více času. O to více se podivuje, že těch pár volných hodin, které mu ještě zbydou, nakonec raději stráví sám ve svém pokoji četbou nebo poslechem vážné hudby.

To jsou obsahy a vzorce chování, které mi Thomas prezentuje. Už z těchto nemnoha informací si můžeme relativně snadno odvodit prozatimní model o některých částech, které jsou v Thomasovi aktivní: Poháněč je očividně velmi dominantní a na povrchu; Rodinný člověk si sice dokáže zařídit, aby ho vyslechli, ale ne, aby se prosadil, a část, která je ráda sama a když ji nikdo neobtěžuje, využívá této mezery a stahuje se do soukromí ke čtení a poslechu hudby; mohli bychom ji nazvat Jemná duše. Tyto části si se svými rozdílnými záměry a potřebami v Thomasovi očividně konkurují.

Při prvním poslechu znějí tyto závěry uvěřitelně. Jsou ale pravdivé? A jak můžeme jejich pravdivost ověřit?

Když chceme zjistit, jak je vnitřní systém člověka uspořádán, musíme mít stále na paměti jednu věc: Psýché se s obrovskou odhodlaností a inteligencí brání tomu, aby k ní proniklo naše chápání.

Jako téměř všichni živí tvorové se chce skrývat, aby se ochránila. Maskuje se.

Vytváří nejednoznačnost. Její povrch nedává znát, jak rozhodná, silná a jednoznačná ve skutečnosti její hloubka je. Povrch má působit neškodně, homogenně a normálně. Viditelné fenomény, které nám nabízí, mohou tedy znamenat cokoli: hlubokou pravdu, banální odvádění pozornosti, nebo čirou lež. V komplexním systému nemůžeme skutečně vědět, co viditelný fenomén znamená, pokud neznáme zdroj, z něhož vychází. Stejný obsah, stejné chování, může mít v závislosti na zdroji zcela rozdílný, ba opačný význam.

 


Z tohoto důvodu se nejprve vystříhám jakýchkoli výkladů a všechny teoretické úvahy prozatím odložím stranou. V tuto chvíli mě zajímá jen jedna jediná otázka: Kdo v Thomasovi se mnou právě teď hovoří? Poháněč? Rodinný člověk? Jemná duše? Nějaká jiná část? Nevím a ani to v tuto chvíli ještě nemohu vědět. Přitom má tato otázka zásadní význam. Neboť se vlastně ptám, kdo ve vnitřním systému klienta byl zvolen, aby mi toto téma prezentoval a zpracovával je se mnou. Východisko pro naše zkoumání se bude velmi odvíjet od toho, s kým teď právě komunikuji. Účastní se vůbec sama část toho tématu? Nebo se dokonce snaží původce problému přede mnou ukrýt? Pouze když najdeme zdroj, který vytváří problém, můžeme problém také dlouhodobě vyřešit. Proto se již v tuto chvíli zajímám více o zdroj obsahů, než o obsahy samotné.

 

a look inside

 

Chci tedy zjistit, s kterým zdrojem mám v tuto chvíli co do činění. K tomu udělám trochu smělý pohyb: Snažím se napodobit Thomase, aniž bych přitom musel cokoli chápat. Tento způsob vedení dialogu nazýváme Stejný-k-stejnému. Nechci tu část jen zrcadlit a už vůbec ne imitovat – chci se s ním setkat za jeho vlastních podmínek. Soustředím se u toho především na čtyři ne-verbální úrovně naší komunikace: na řeč těla, emocí, vnitřních obrazů a energie. Jimi se nechám vést. Teprve potom k tomu přidám slova.

 

Thomas naproti mě sedí vzpřímeně, dokonce trochu naškrobeně – a já zaujmu podobné držení těla. Thomas mluví potichu a úplně bez emocí, dokonce i když mi vykládá, jak ho jeho práce „strašně baví“ a v jakém „super týmu“ pracuje. A tak to udělám také tak: přitakávám mu tichým, střízlivým tónem a chválím výhody, které skýtá naplňující činnost. Thomas zcela nevzrušeně popisuje svůj kalendář neuvěřitelně nabitý termíny. Stejně distancovaným hlasem vyjadřuji svůj obdiv efektivity jeho zdařilého Time-Managementu. Zdá se, že toto téma jej opravdu zajímá.

 

Obsah našeho rozhovoru budí dojem, že se v tuto chvíli skutečně bavím s jakýmsi Poháněčem. Možná je Poháněčem, který toho dokáže mnoho překonat právě svou střízlivou povahou. Také mi potvrzuje, že rád pracuje, a že má významný podíl na Thomasově profesním úspěchu. Pak ale učiním překvapivý postřeh: I když se v dalším průběhu rozhovoru jeho obsah zcela promění a Thomas zdůrazňuje, jak moc je mu líto, že mu pro rodinu nezbývá více času, jak rád by se více účastnil aktivit dětí, a jak moc mu chybí hlubší intimita s ženou, nezmění se vůbec nic na dikci jeho hlasu, na držení těla, ani na jeho emocích.

Je zřejmé, že tato část umí komunikovat o různých obsazích, i o emocionálních a vztahových, vždy stejným, nevzrušeným způsobem.

 

Po nějaké chvíli Thomasovi říkám: „Zdá se mi, že zrovna mluvím s velmi střízlivou částí tebe, která zachází i se zcela emocionálními tématy zcela nevzrušeně. Moc rád bych ji blíže poznal! Kde by byla tady v prostoru, kdyby nebyla v tobě?“

Thomas se krátce zamyslí. „Sedí tady přede mnou“, říká. Posune se se svou židlí více dopředu. Rezervujeme tak této části speciální místo v prostoru a jasně se tak ukáže její pozice na povrchu systému.

Od nynějška se nechávám vést už jediným aspektem: Vztahem mezi touto částí a mnou. To zní sice zprvu snadno, ale pro mě jako průvodce to v sobě ukrývá velké riziko. Pouštím se totiž zcela bezpečného zábradlí, které mi ta trocha vědomostí ještě před chvílí skýtala.

Nevím, zda se s touto částí dostanu za nepoddajný a kontrolovaně přednášený seznam všech možných obsahů. Mohl bych ji teď klidně nazvat „Hlasatel zpráv“ a dále hledat Poháněče, Rodinného člověka nebo Jemnou duši.

Vycházím však z toho, že se mi doposud podařilo spatřit jen jeho povrch, a že ho musím poznat hlouběji, abych mohl posoudit, zda má skutečně něco společného s tématem, kvůli němuž Thomas přišel.

 


Aniž bych chtěl mířit za něčím konkrétním nebo chtěl něčeho dosáhnout, nechám náš rozhovor dále běžet jako předtím. Bez emocí, odtažitě, trochu napjatě a uhýbavě krouží náš hovor kolem otázek blízkosti a vzdálenosti ve vztazích, kolem umění správného rozdělení času a různých volnočasových aktivit dnešních mladých lidí, občas odbočí k aktuálním událostem v chudších zemích, kde je takováto zábava považována za naprostý luxus, který si mohou dovolit jen v bohatých demokraciích, které ale už také nejsou, co bývaly, viz Berlusconi, přestože z pokladů klasické literatury a hudby nám toho mají tolik co nabídnout, přičemž ale i některé moderní skupiny dělají dobrou muziku, jak se člověk rozhodně může dozvědět od mladých.

 

 

Čím déle se takto bavíme, tím silnější mám dojem, že tato část disponuje překvapivě širokým záběrem obsahů. Sám nyní asociativními skoky převedu rozhovor od klasické hudby k nedávné smrti Petera Alexandera, pak k tělesné terapie pojmenované Alexanderova technika, kterou ještě nezná, ale rád by ji poznal, pak k důstojnosti člověka v obecném smyslu a obzvlášť na castingových show. Bez znatelného zaváhání vnáší do rozhovoru ochotně i zdrženlivě, zaujatě i bez emocí vlastní a velmi smysluplné myšlenky.

V mnoha lidech je část, která je ochotna se chameleonsky otevřít jakémukoli tématu a nedat přitom druhému znát žádné vlastní nasměrování. Tyto části nazývám „Univerzální hlasy“. Zdá se, že s takovýmto univerzálním hlasem tu mám teď zrovna co do činění..

K původní Thomasově tématice se tedy samozřejmě nepřiblížíme ani náznakem a nezasvěcený pozorovatel by se nejpozději po půl hodině mohl domnívat, že si tu mazaný terapeut zrovna dopřává příjemnou povídací hodinku na klientovy náklady. Zdá se, že se vůbec nic neděje – možná kromě jediného: pozoruhodná současnost obsahové flexibility na straně jedné a tělesně-emoční ztuhlost na straně druhé se stále prohlubuje. Jako obaleni bublinou ze všech těch obsahů a střízlivé zdrženlivosti sedíme jeden naproti druhému. Stejný-k-stejnému, jako v hypnotickém transu, který se stále a nepozorovaně prohlubuje, zatímco zúčastnění při něm stále více ztrácejí pojem o čase.

 

Tento efekt je vítaný. Jako při jakémsi letu naslepo nás vede stále hlouběji do části a odhaluje nám její způsob bytí. Aspoň jedna věc je mi při tomto setkání teď stále jasnější: S touto Thomasovou částí bychom se nemohli hádat, ani kdybychom chtěli. Tak jako mistr Tai-či každý pohyb plynule obsahově následuje, zatímco se při tom stále velmi ovládá a zůstává jen u sebe.

Zrovna chci náš tanec témat znovu rozproudit pár novými obsahy, když se stane něco nečekaného: Část najednou zcela ztichne. Klidně se na mě zadívá. „Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna“, zjišťuje suše. A téměř s jistým uznáním dodává: „Vůbec to není špatný!“ Pak se zanoří do mlčení.

„Už se Ti nechce?“ ptám se ho.

Zavrtí hlavou. „Vždyť to není potřeba“, říká.

„Je vůbec něco potřeba?“ ptám se nazpátek.

„Ne, nic není potřeba. Všechno je v pohodě.“

„Ok!“ říkám.

Znova ho následuji, stylem Stejný-k-stejnému. Přestože teď už nemluvíme, zůstalo v něm přece jen něco nezměněné: Svého ne-emocionálního do sebe uzavřeného postoje se nevzdal. Zůstávám mu podobný. Uběhnou minuty, lhostejně, prázdně a tiše na mě pohlédne.

„Teď jsi úplně prázdný“, říkám. On jen kývne.

„Čekáš na něco?“ ptám se. Zavrtí hlavou.

„Já také ne!“ odpovím.

Zase mlčíme. „S tebou se dá opravdu bavit o všem“ řeknu do ticha. „Obdivuhodné!“

„A teď?“ ptá se.

„To je pravda!“, povídám, „Správná otázka! A teď?“.

Znovu mlčení a ta neutrální, prázdná, nezaujatá atmosféra.

„Není to skvělé!“, začnu znova, „celé hodiny se bavíme o Bohu a o světě a nakonec jsme zase tam, kde jsme začali. Kde se to dá naučit?“

„Co jako?“ ptá se lehce podrážděně, „vždyť vůbec nic nedělám!“

„No, právě“, odvětím, „o to jde. A k čemu je to dobré?“

Dál mlčí a téměř neznatelně se jeho nálada zase promění. Mezi námi to trošku ochladne a je cítit větší prázdnota; jeho obličej působí více uzavřeně a tvrdě. Znovu jej následuji do podobného postoje.

„Tak příjemné jako na začátku už to s tebou ale není!“, povídám. „Předpokládám, že většina lidí se spokojí s tvými zasvěcenými slovy a pak ti dá pokoj.“

„To je pravda! A proč ty mě nenecháš na pokoji? Myslel jsem, že má jít o Thomasův nedostatek času. Co s tím mám společného já? Kdyby byl tak tichý jako já teď, měl by aspoň více času na sebe.“


Na chvíli mám pocit, jako bych se dostal do slepé uličky. Nejsem moc chytrý ani z jeho spousty obsahů, ani z jeho distancovaného mlčení, a ani z jeho momentálního jasně odmítavého postoje. Jsou jen dvě možnosti jak tuto situaci vyložit: buď jsem udělal chybu a zabloudil jsem – nebo jsem přesně tam, kde mě chce část mít: zmatený, bezradný a téměř v pokušení se zase stáhnout zpátky. Kladu si otázku, jak se asi cítí Thomasova žena a děti, když se setkají s tímto jeho postojem. Nebo se jim nikdy úplně neukáže, protože už se dávno stáhl sám do sebe?


V následující asi půl hodině nepadne téměř jediné slovo, ale napětí mezi námi narůstá. Působí to, jako by se část musela snažit, aby si ten odstup zachovala; pocit studeného odmítání a uzavřenosti je stále patrnější. Sám v sobě tento postoj posiluji a občas jej přeložím do slov. Jinak nedělám nic. Důvěřuji, že naše spolu-bytí za jeho podmínek jeho postoj prohloubí.

 

 

„Zlobíš se na mě?“ ptám se jej konečně po dlouhém mlčení.

„Ne.“, odpovídá, „Vůbec ne!“ K jeho vlastnímu překvapení mu při těchto slovech stékají slzy po tváři.

„Tak proč jsi na mě takový?“

„Sám to nevím! Musím takový být, ale nevím, proč.“

„Co je na to tom dobrého, když jsi takový?“

„Aspoň mám klid. Žádné hádky. Žádné řvaní. Aspoň mám pokoj.“

Při těchto slovech jej přemůže bolest. Hořce se rozpláče.

Když se trochu uklidní, poprosím jej, aby se zase obrátil ke mně. Je změněný; působí nakloněně, a silně.

„Myslím, že teď ti začínám rozumět“, říkám mu. „Snažíš se svým vlastním způsobem udržet mír.“

„Ano“, říká, „chci, aby panoval klid a mír.“

„A jak toho docílíš?“

„Tím, že nebudu chtít nic vlastního“, říká. „Tím, že budu říkat a dělat jen to, co všem pomůže.“

„A co všem pomůže?“

„Že tu budu pro ně, že je budu chápat, a že sám toho budu potřebovat jen málo.“

„A co bys potřeboval ty?“

„Jen to, aby mezi lidmi byl klid, mír a přívětivost. Abychom měli všichni společně dobrý život – ale to nejde. Nanejvýš když Thomas čte, nebo poslouchá hudbu, tak to můžu trošku zažít. Ale s lidmi to nejde.“

V jádru je tato část, která se mi na počátku zdála tak odtažitá a bez emocí, téměř pravým opakem svého povrchu: je citlivá a láskyplná. Chce, aby panoval mír, aby měl každý své místo, a aby bylo všem dobře. Ona sama činí vše pro to, aby přispěla svým dílem, a zároveň je hluboce přesvědčena o tom, že to může fungovat jen nepřímo: skrze výkon, přizpůsobení se, stažení se do soukromí, ne skrze přímý vztah.

 

Na počátku svého zkoumání jsem navrhl malý předběžný model, abych pochopil a popsal Thomasův vnitřní systém. Vytušil jsem v něm Poháněče, Rodinného člověka a Jemnou duši, které spolu bojují o pozornost v Thomasově životě. Pak se zdálo, že mluvím s neutrálním Hlasatelem zpráv, jakýmsi Univerzálním hlasem, s kterým se dá bavit o všem možném.

Když nyní kousek poodstoupíme a podíváme se na průběh sezení jako celku, s překvapením zjistíme, že všechny tyto prvky jsou souvisejícími aspekty jedné jediné části. S neuvěřitelně fungující logikou rozprostírá své větve a větvičky. Nyní se této logice chceme dostat ještě více na kloub.

 


Psýché a svět, který nás obklopuje, jsou systemickými fenomény. Uvnitř i ve vnějším světě na sebe neochvějně narážejí síly s různými sklony a záměry a bojují o dobré místo. Protichůdné schopnosti a potřeby částí vytvářejí napětí, rozpory a boj.

Vnitřní části proti tomuto ohrožení nasadí strategii, kterou nejlépe popisuje slovo „sebepotlačení“. Sebepotlačení vypadá zpočátku velmi podobně jako potlačení, ale je vlastně opakem. K potlačení dochází mezi navzájem soupeřícími silami, kde jedni ty druhé porazí a následně je potlačí. Potlačené síly si to samozřejmě nebudou chtít nechat líbit. Udělají všechno pro to, aby se osvobodily a s radostí uvítají jakoukoli pomoc z vnějšku – např., ve formě terapie.

U sebepotlačení je to něco úplně jiného: když někdo sám sebe zazdí do malé místnůstky, protože se cítí světem ohrožený nebo nepochopený, je to pro něj geniální řešení, a ne neštěstí. Nečeká na osvobození. Naopak: Nic v něm nevzbudí větší nedůvěru, než když se přiblíží kroky zvenčí a někdo se postaví ke zdi. Bude doufat, že nebude objeven, protože je přesvědčen, že pak jeho neštěstí začne nanovo. Když je dost chytrý, zamaskuje si vnější zeď tak, že si jí nikdo ani nevšimne.

 

 

Sebepotlačení je pro to potlačené řešením.

 

Nechce být osvobozováno.

Svou původní povahou je ta část v Thomasovi silný, přátelský, duchaplný muž s velkým rozhledem. Mohli bychom to nazvat jeho esenciální postoj. Aby se cítila dobře a rozvíjela se, potřebuje mírné ohleduplné klima plné vzájemné podpory a oduševnělého tvoření.


Takovéto klima v jeho původní rodině nebylo. Místo toho tam byl velký tlak na výkon, mnoho nespokojenosti a hádek – všechno věci, které jeho, který by dobrovolně rád dával a tvořil, moc bolely.

Jeho okolí ignorovalo sílu lásky jeho esenciálního založení.

 

A tak v této části začal nevědomý proces sebepotlačení. Aby už svou lásku a potřebu harmonie nevystavovala nepřátelské atmosféře domova, skrývala tato část své příslušné impulzy pod tvrdou a chladnou slupkou. Tato tvrdost a chlad jsou izolovanými a přehnaně zdůrazněnými aspekty jeho vlastní vůle. Tento nový postoj můžeme nazvat reakčním postojem. Překrývá a chrání esenciální postoj. Výsledkem je absence emocí, které jsem si hned zpočátku u Thomase všiml. Pro část samotnou znamená absence emocí velký úspěch, neboť jeho láska už nyní nemusí trpět žádné odmítavé bolestivé reakce.


 

Proces sebepotlačení tím však tehdy ještě neskončil. Neboť chladná odmítavá vrstva chránící esenciální postoj, se sama opět stala cílem kritiky. A tak musela být obklopena druhým, trochu měkčím reakčním postojem, který nabízel ještě méně prostoru k zaútočení. Thomas nyní vyhlížel jako jemný, tichý člověk, který toho moc nepotřebuje, nic nevyžaduje, a každý hrozící konflikt prostě nechá „zavát pískem“.

Část byla přesto stále v dilematu: od přirozenosti chtěl nadále vytvářet vzájemnost. Paradoxně to však muselo jít bez hlubšího osobního kontaktu. Vytvořit vzájemnost bez kontaktu se podobá kvadratuře kruhu, našel však řešení:

Začal být pilný. Svou dobrou vůli tak mohl ukázat alespoň nepřímo, skrze výkon. A stal se z něj ne-emocionálně přitakávající partner v rozhovoru, s nímž se dalo mluvit o čemkoli. Tak mohl uskutečnit svou potřebu vzájemnosti a harmonie. Píle a přizpůsobení se staly nejdůležitějšími kvalitami třetího a nejsvrchnějšího reakčního postoje.

Obě tyto kvality můžeme jistě nazvat „Poháněč“ a „Hlasatel zpráv“. Jejich obsahy a způsob chování se dá celkem snadno popsat, stejně tak jako určit jejich pozici a funkci v systému.

To, co tu popisujeme, je však reakční postoj. Parametry nemohou zachytit, že se zde jedná o dva aspekty stejného zdroje, které pokřiveně a neúplně vyjadřují původní podstatu zdroje.

Když definujeme části podle jejich reakčních postojů, jsme v nebezpečí, že samotné reakční postoje označíme za přirozené kvality části. Spokojíme se pak s tím, že víme, co říkají, dělají, kde jsou, a jakou naplňují funkci – aniž bychom hledali celou jejich podobu a skutečnou podstatu.

<pNepoznáme tak, že Poháněč, Rodinný člověk, Hlasatel zpráv, němé Nic, i Jemná duše, která se stahuje do soukromí a čte si nebo poslouchá hudbu, všichni vycházejí z jedné komplexní postavy. Až když ji zase uvidíme jako celou jednotku, můžeme skutečně pochopit, co se této části přihodilo, jak na to reagovala a kým ve své podstatě je.

 

Otázka, před níž při každým novým zkoumáním psýché a jejích částí stojíme, zní: Ukazuje struktura, kterou rozeznáváme, už část, anebo jen výřez z jedné části? Vidíme celý strom anebo vidíme jednu velkou větev s větvičkami, která sama také vypadá jako strom?


 

Mnoho komplexních systémů v přírodě se skládá z částí, které jsou podobně utvářené jako celek. Teorie chaosu tento fenomén nazývá „sebe-podobnost“.

Části duše jsou ve skutečnosti překvapivě podobné celému člověku. Každá část se může vyjadřovat stejnými kanály, tak jak to dělá i člověk jako celek. Tak jako celý člověk, se také neustále vyjadřuje pěti jazyky: jazykem těla, emocí, vnitřních obrazů, slov a myšlenek a energetických polí. Už to ji činí velmi podobnou celému člověku. Kromě toho může být podobně komplexní a svéhlavá jako celý člověk. Každá část bez našeho vědomého přičinění činí zásadní rozhodnutí, chrání se rafinovanými strategiemi a prosazuje svou vůli. Pro vyjádření této komplexity, autonomie a individuality nazývá Individuální Systemika části psýché „Vnitřními částmi“.

 

Když mohou být vrstvy Vnitřní osoby tak rozdílné jako v našem příkladu s Thomasem; když jedna a samá část dokáže být nejdřív velmi hovorná a pak zcela ztichnout; když ta samá část může příliš pracovat a pak úplně sama poslouchat vážnou hudbu; když ta samá část může být nejprve zcela odtažitá a pak zcela propojená – odkud pak mohu vůbec vědět, že se jedná o stejnou část, a ne o různé?

Teoretická odpověď na tuto důležitou otázku je snazší než ta praktická. Když průvodce vybuduje s Vnitřní částí stabilní kontakt, který zahrnuje řeč těla, emocí, vnitřních obrazů a energetického pole, snadno si všimne, když nějaká Vnitřní osoba zmizí a objeví se nová. Neboť bez ohledu na to, jak rozdílné mohou být ve svém vyjádření postoje Vnitřní osoby, ústřední a nezaměnitelná kvalita zůstává vždy zachována. Kromě toho jsou různé vrstvy ve smysluplném vzájemném vztahu, který se ukazuje tím jasněji, čím hlouběji se dostaneme.

V praxi to však průvodce staví před velkou výzvu. Vyžaduje to od něj totiž nechat se bezpodmínečně a bez uspěchaných závěrů nechat vést přímým kontaktem se zdrojem – a ne jeho obsahy. Radikální rozlišování mezi obsahem a zdrojem je při této práci základním požadavkem. Předem nikdy nemohu vědět, kdo se nakonec pod těmi všemi strategiemi odporu ukrývá.

Reakční postoje jsou nevědomé, zautomatizované a chronické reakce na lidi, na život a na svět. Každý reakční postoj je snahou Vnitřní osoby ochránit a prosadit svou původní láskyplnou vůli novou strategií. A s každou novou strategií se vůle o další kousek vzdaluje od lásky. Zcela na povrchu už je vidět zpravidla jen vůle v překroucené formě, a téměř nic z původní lásky.

 

 

Jistě jste si všimli, že jsem se zde zabýval jen vnitřní strukturou a vnitřní dynamikou částí, a ne dynamikou, která může vzniknout mezi částmi. Možná se ptáte, zda systemická vzájemná hra mezi částmi v Individuální systemice nehraje žádnou roli. Hraje, ale až druhořadou. Má to jednoduchý důvod.

 

Jak jsem se snažil ukázat, již vnitřní struktura částí vytváří nejrozmanitější a matoucí fenomény. Když nevíme, že mohou být tyto fenomény vytvořeny v rámci jediného zdroje, máme tendenci vykládat ty samé fenomény jako výsledek vzájemného systemického působení probíhajícího mezi více částmi. Vysvětlení těchto fenoménů pak hledáme v systému a naše interpretace pak vede ke zcela jinému výsledku. Až když poznáme zdroj, z něhož fenomén vychází, můžeme tento fenomén skutečně pochopit. Proto Individuální systemika trvá na tom, aby se plně prozkoumala a vyjasnila mikro-struktura jednotlivé části v přímém kontaktu s ní. Samo se pak vyjasní, které fenomény vycházejí z části, a které ze systému.

Komplexitu psýché můžeme dramaticky zredukovat, když se na ni díváme jako na systém autonomních částí, a když poznáme, jak jsou části samy utvářeny. Změť listů, větviček, větví a kmenů se projasní – a začneme vidět celé stromy. A s každým celým stromem získáváme jasnější pohled na celý les.

 




Co skrývá duše

Autorka: Veeta Wittemann
230 Kč | 217 stran
ISBN: 978-80-87249-60-4

Kniha k zakoupení:
http://eshop.maitrea.cz/co-skryva-duse  

V této knize vyprávějí tři ženy, jak pomocí metody Individuální Systemiky poznávají své vnitřní obyvatele. Žádná z nich neměla o existenci svých Tajných Obyvatel ani ponětí. A žádná nebyla připravena na to, s jakou existenciální silou je tato skrytá pravda zasáhne a otřese jimi. Všechny tři ženy popisují setkání se svými Tajnými Obyvateli a svou konfrontaci s jejich Ne vůči životu jako obohacení a další rozvoj pro sebe sama. Individuální Systemika jim umožňuje, aby své nitro prožily tak jasně, jak to pro ně, dle jejich vlastního přesvědčení, nebylo doposud možné. Kéž by to bylo tak jednoduché jako u Goetha, který musel bojovat pouze se svými dvěma obyvateli duše... Konfliktním potenciálem vnitřní mnohosti se zabývá také Veeta Wittemannová a přichází u toho na mnohem více než pouhé dva Tajné Obyvatele. Vnímá člověka jako multipolární bytost a lidské Já jako sbírku samostatně konajících volních sil. A tak v každém člověku existuje celá vnitřní společnost, která se stále nově uspořádává. To jsou pak konflikty samozřejmě naprogramovány již dopředu! Všichni totiž chtějí žít, a pokud možno tak, aby to odpovídalo zcela jejich naturelu. V této knize vyprávějí tři ženy, jak pomocí metody Individuální Systemiky poznávají své vnitřní obyvatele. Žádná z nich neměla o existenci svých Tajných Obyvatel ani ponětí. A žádná nebyla připravena na to, s jakou existenciální silou je tato skrytá pravda zasáhne a otřese jimi. Všechny tři ženy popisují setkání se svými Tajnými Obyvateli a svou konfrontaci s jejich Ne vůči životu jako obohacení a další rozvoj pro sebe sama. Individuální Systemika jim umožňuje, aby své nitro prožily tak jasně, jak to pro ně, dle jejich vlastního přesvědčení, nebylo doposud možné.

Co skrývá duše

Newsletter

Please register for our Newsletter!
I herewith agree to the use of my personal data according to Article 6/1a of the Data Protection Declaration.
Please wait
We use cookies to enhance our services. By continuing to browse this site, you agree to this use.
More Information Ok